Jmenoval se Leonid Rogozov. Když začal mít problémy s bolestí břicha, nedělalo mu velké problémy rozeznat, že se jedná o zánět slepého střeva. Byl lékařem teprve pár let. Jenomže i když mu bylo teprve 27, byl jediný, kdo mohl operaci apendixu provést. Jeho příběh přinesla televize BBC.
Psal se rok 1961 a Rogozov společně s dalšími výzkumníky podnikl výpravu na Antarktidu, kde byla celá skupina za zimních bouří zcela odříznuta od světa. Když začal mít problémy s bolestmi břicha, obával se nejhoršího. A o pár dní později příznaky potvrdily to, co si myslel.
Měl na výběr. Buď mohl doufat, že přežije. Jenomže věděl, že dříve či později slepé střevo praskne a on zemře. Nebo mohl podstoupit operaci. Za normálních podmínek by nebyla nijak složitá. Jenomže do normálních podmínek měl tehdy na Antarktidě daleko.
Zpět by to trvalo příliš dlouho
Rogozov věděl, že nemá jinou možnost. Cesta zpět do Ruska by i za normálních podmínek trvala 36 dní. Kvůli silným sněhovým bouřím ale nebylo možné se z místa dostat ani lodí, ani letadlem.
„Jako chirurg neměl potíže s diagnostikováním akutní apendicitidy,“ říká jeho syn Vladislav. „Byl to stav, který mnohokrát operoval, a v civilizovaném světě je to rutinní operace. Podle BBC syn dodal, že to pro jeho otce rozhodně nebyla snadná volba, protože věděl, že při operaci sebe sama snadno udělá chybu.
„Včera v noci jsem vůbec nespal. Bolí to jako ďábel! Sněhová bouře mi bičuje do uší a já mám pocit, jako by mi přímo u hlavy vylo sto šakalů,“ napsal si těsně před operací Rogozov do deníku.
Jen něco málo anestezie
Rogozov rozdělil ostatním lidem z expedice instrukce. Poučil je, co mají dělat, kdyby začal omdlévat, dokonce jim vysvětlil, jak mu dát adrenalin, kdyby úplně zkolaboval. Pak použil anestezii, aby si mohl rozříznout břicho a vyndat střeva.
Podle dostupných informací prováděl zákrok jen s minimem umrtvení. Musel si totiž zachovat co nejčistší hlavu. Když viděl obrovský flek na svém střevu, strnul. Věděl, že kdyby čekal jen pár hodin déle, zemřel by na prasklý apendix.
Přestože ke konci operace již omdléval bolestí a myslel si, že ji nedokončí, úspěšně zákrok zvládl a přežil. Až poté, co dohlédl na úklid a sterilizaci místnosti po operaci, si vzal antibiotika a prášky na spaní. Za dva týdny už byl opět na nohou a plně se věnoval své výzkumné práci.
Autor: Šárka Cvrkalová
